Způsob zobrazení prostoru, rep. jeho deformace, je výrazným tvůrčím prostředkem, který nám stereofotografie nabízí navíc proti běžné fotografii. Toto jsou tři základní pojmy, definující vjem diváka pozorujícího obraz:
Termínem orthostereo označujeme snímek, na kterém zobrazení prostoru věrně napodobuje skutečný pohled lidským zrakem. V běžných podmínkách, zjednodušeně řečeno, toho docílíme, pokud budou splněny následující předpoklady:
Tímto termínem se rozumí snímky, které jsou více prostorové, než jak vidíme skutečnost. Typicky toho docílíme zvětšením stereoskopické základny nad běžnou vzdálenost lidských očí. Tedy více, než 70mm, ale mohou to být desítky či stovky metrů u vzdálené krajiny, nebo ještě o několik řádů více u hvězdářských fotografií. Zvětšit základnu samozřejmě lze pouze, pokud je nejbližsí objekt na fotografii dostatečně vzdálený, aby nebyla překročena přijatelná deviace.
Přímoúměrně se zvětšením základny vzroste i vzdálenost, do které vidíme prostorově; v reálném světě vidíme nejlépe plasticky objekty několik metrů vzdálené a jednotlivé vrstvy prostoru rozlišujeme až do stovek metrů, stejně je tomu u orthostereoskopického snímku s dokonalým rozlišením. U hypersterea s desetinásobnou základnou (60cm) tedy uvidíme dobře plasticky desítky metrů a prostor rozeznáme do několika kilometrů.
Všechny objekty na fotografii vyfocené se zvětšenou bází se pozorovateli jeví menší, než ve skutečnosti. Jako bychom se stali obrem, zvětšeným ve stejném poměru, jako je zvětšena vzdálenost našich očí. Je-li zvolená základna 120mm, tedy přibližně dvojnásobek vzdálenosti očí, úměrně tomu se nám např. osoby zdají být poloviční. Krajina vyfocená se základnou 6m, tedy stonásobkem vzdálenosti očí, nám bude připadat jako dokonalý model v měřítku 1:100.
Hypostereo je opačný případ - snímek vyfocený se základnou menší, než vzdálenost očí. Často je základna zmenšena, když není možné zajistit dostatečný odstup od nejbližšího bodu, patří sem i makrofotografie se základnou v řádu milimetrů či mikroskopické snímky.
Objekty na snímku takto pořízeném se nám analogicky jeví větší, než skutečnost. Např. na makrofotografii může domnělá velikost brouka odpovídat třeba půlmetrovému objektu zobrazenému normálním postupem.
Při focení je nutné tento efekt změny měřítka dobře zvážit. Časté uvažování, zejména u začátečníků, je takové, že snímek je vhodné udělat co nejprostorovější - tedy zvolit maximální možnou základnu, jakou nám umožní příslušná pravidla. Je ovšem nutné si uvědomit, že je to za cenu méně přirozeného dojmu z prostoru.
Proto se i při montování dvojice foťáků fotografové snaží docílit přirozené základny všemi prostředky, nejčastěji otočením jednoho z přístrojů vzhůru nohama, nebo postavením obou na výšku. Při prohlížení fotografií vyfocených s lehce zvětšenou bází nám začne být nepřirozené zmenšení pozorovaných objektů (zejm. postav) nepříjemné. Naopak výrazně hyperstereoskopický snímek krajiny, či dobře provedené makro mohou být strhujícím efektem, umožňujícím vjem v reálném světě nenapodobitelný.