Matěj Boháč
Do fotografování jsem postupně pronikal od útlého mládí, zlom ale nastal v roce 1999, když jsem ve skříni objevil dávno zapomenutou bednu s dřevěným stereoskopem a asi dvěma sty stereofotografií z počátku století. Zcela uchvácen, pustil jsem se okamžitě do vlastních pokusů, a myslel jsem, že jsem objevil (nějakou úplně zapomenutou) Ameriku. Když jsem vynesl z fotokomory na denní světlo první dva vyvolané snímky, na kterých byl kýbl, koza na dřevo a modřín, vyfocené posunem foťáku o 8cm - a zjistil jsem, že ve stereoskopu skutečně vytvoří onen kýžený, fascinující a oživlý prostorový obraz, moje nadšení neznalo mezí!
Následující roky znamenaly hledání té správné cesty, mnohdy přes velké množství chyb a omylů. Většinu poznatků a pravidel jsem začínal čerpat z internetu, ke kterému jsem se tou dobou poprvé dostal. Zkoušel jsem různé konstrukce posuvných lišt, metodu cha-cha, dvě spojené zrcadlovky, sovětskou zrcadlovou předsádku, hrál jsem si s anaglyfy, zvětšoval černobílé fotky na staromódní kartičky, dělal pokusy se zrcadlovými stereoskopy, odvozoval vzorečky pro výpočet paralaxy... V roce 2001 jsem začal fotit na diáky a na jaře 2002 se mi podařilo zakoupit opravdický stereofotoaparát Belplasca, můj největší sen. Postupně jsem se stal členem několika emailových konferencí, díky kterým jsem se seznámil s velmi přátelskou a ochotnou komunitou nadšenců i uznávaných osobností z celého světa. Dodnes se cítím trochu dlužný za ty spousty rad i nezištných darů, kterými somráka studenta z východu zahrnuli:-)
Diapozitivy se pro mě staly konečným řešením, dosud nedostižné kvality. Většinu fotek fotím Belplascou (občas použiju jiný stereofoťák či kinofilmové zrcadlovky, třeba na hyperstereo). Někdy bych rád vyzkoušel i vyšší stupínek, střední formát... Není to staromilství, zatím neexistuje nic, co by umožňovalo digitální stereofotografie prohlížet se stejným požitkem, jako kvalitní diák v kvalitní prohlížečce.
Druhá, méně podstatná, ale nezanedbatelná věc je, že mám rád poctivé výrobky a jednoduché mechanismy, kterým dovedu rozumět. Proto mě práce s půlstoletí starým foťákem nadevše těší, stejně jako možnost vylepšovat a konstruovat vlastní příslušenství. Co myslíte, bude něco z naší sofistikované digitální fotovýbavy použitelné za 50 let?
foto (c) Ondřej Herold, 2006