Stereoskopické okno
Zpracování vyfocených stereoskopických snímků je důležité věnovat velkou pozornost. Špatným "zarámováním" znehodnototíme i snímky správně a pečlivě pořízené. Stejně jako v případě snímku nevhodně vyfoceného se nedostatky mohou projevit nepřirozeným namáháním očí, bolestmi hlavy, ale i neestetickým dojmem.
Text nepopisuje všechny aspekty zpracování snímků, ale je zaměřen na tzv. Stereoskopické okno (stereo window). Je to důležitý, ale často opomíjený koncept (soudě např. podle stereofotografií dostupných na internetu, kde je často okno zcela ignorováno). Vycházejme tedy z následujících předpokladů:
- dvojice snímků je správně pořízena
- dílčí snímky nemají žádný vzájemný svislý posun
- dílčí snímky nemají žádné vzájemné pootočení
Čím je určeno stereoskopické okno
Pro pochopení stereoskopického okna je potřeba si uvědomit, že rámec ohraničující snímek (většinou obdélníkový výřez) má také vůči prostoru zachycenému na fotografii svoji definovanou polohu, stejně jako jakýkoliv jiný objekt zobrazený na stereofotografii.
Tato poloha je dána vzájemným vodorovným posunem dílčích snímků vůči jejich ohraničení. V praxi je to tedy boční ořez papírových či digitálních snímků, vodorovná poloha diapozitivů v rámečku, či vzájemný vodorovný posun snímků u zobrazení, kde se snímky překrývají (např. anaglyf)
Vzdálenost stereoskopického okna v prostoru bude odpovídat vzdálenosti bodů, které mají na obou snímcích shodnou polohu. Pokud tedy snímky ořízneme tak, že jeden objekt bude na obou snímcích stejně vzdálen od kraje ořezu, bude stereoskopické okno ležet ve stejné vzálenosti od pozorovatele, jako tento objekt.
Jaká je správná poloha okna
Zarámování snímků by mělo být provedeno tak, aby rovina okna ležela před všemy objekty, které protínají okraj snímku. Tedy vytvářela jakoby průhled do krajiny skutečným oknem.
Pokud okno protíná objekt, který ale v prostoru leží blíže k pozorovateli, vzniká nejen nelogický a neestetický dojem. Pro jeden z dílčích snímků nejsou pro mozek vůbec poskytnuty příslušné informace o části tohoto objektu, a tak u okrajů nemůže být správně vyhodnocena ani jeho poloha v prostoru. Okraje stereoskopického obrazu se nám tedy jeví nekonzistentně, objekty takto zobrazené způsobují porušení okna (window violation). Takový stav nemůže v reálném světě nikdy nastat.
Následující prostorové schéma znázorňuje vzájemnou pohohu takového objektu a okna, červeně je část objektu u okraje snímku, která porušuje okno a nemůže být konzistentně zobrazena:
Pokud snímek zarámujeme tak, že okno leží před tímto objektem, nedochází k žádnému konfliktu a zobrazení je zcela logické a přirozené:
Před rovinou okna mohou být umístěny jen části objektů, které neprotínají okraje snímku. Tedy buď objekty, které jsou volně v prostoru, nebo vystupují ze snímku směrem k divákovi. Za rovinou okna musí být nadále umístěny ostatní objekty na fotografii, které tento předpoklad nesplňují. Část objektu předstupující před okno je naznačena šedě:
Praktické použití
U většiny běžných snímků se bude nalézat nejbližší bod na fotografii někde na jejím okraji. Správný ořez tedy bude proveden tak, aby tento bod měl na obou snímcích stejnou polohu (vzdálenost od bočního okraje). Nejbližší bod může být z estetických důvodů umístěn i poněkud hlouběji, nebude tedy ležet přímo v rovině okna, ale kousek za ní.
POZOR: Stereoskopické okno je plnohodnotnou součástí snímku, a pokud jej umístíte příliš blízko k divákovi, může překročit přijatelnou deviaci. Stává se nebližším objektem na fotografii a proto pro něj platí stejná pravidla ve vztahu k bodu nejvzdálenějšímu, jaká platí při focení!
V praxi tedy nejčastěji spočívá sesazování fotek v hledání nejbližších stébel trávy, oblázků, dlažebních kostek ap. a ořezu (či polohování) snímků podle těchto bodů.
Efekt objektu prostupujícího skrz okno můžeme využít ve zvláštních případech, jako paže směřující k fotografovi, hlava či chobot zvířete, větve a jiné "trčící" objekty, nebo pro letící objekty jako míč či pták. Pro zbytek tohoto snímku samozřejmě nadále platí výše uvedená pravidla.
Pozn.: Při správném (tedy rovnoběžném) focení dvěma fotoaparáty bude okno na nezpracovaných snímcích vždy umístěno v nekonečnu. Proto musíme provést ořez levého snímku zleva a pravého zprava, podle polohy nejbližšího objektu. Naproti tomu většina stereofoťáků má tento ořez již "zabudován", otvory vymezující snímek jsou totiž o něco dále od sebe, než objektivy. Okno je tak rovnou umístěno ve vzálenosti okolo dvou až tří metrů od diváka.
Příklady špatného a správného umístění okna
Ořez snímku je proveden tak, že pozadí fotografie je na obou snímcích stejně vzdáleno od kraje. Stereoskopicné okno je tak umístěno v úrovni pozadí, a zbytek obrazu před okno předstupuje. U popředí dochází ke konfliktu okna a objektů oknem ohraničených (Šedě je naznačena oblast, kde k porušení okna dochází).
Zde je snímek sesazen podle mohyly v popředí. Nadále ale část snímku (země) předstupuje a způsobuje porušení okna.
Snímek je sesazen podle nejbližšího bodu, tedy místa, kde přivrácená hrana kamene v popředí protíná dolní okraj. Celý obraz je tak umístěn přirozeně v průhledu oknem, a může být celý konzistentně pozorován, včetně okrajů.
Okno u tohoto snímku je umístěno ještě před nejbližší objekt. Pokud není překročena přijatelná míra deviace, je toto řešení stejně správně, jako případ předchozí, a umístění okna tímto směrem od nejbližšího bodu je pouze estetickým rozhodnutím.
Zde je příklad objektu předstupujícího před okno. Obrázek je sesazen podle nejbližší části zdiva mlýnu, tedy nejbližšího objektu, který protíná okraj snímku. Lopatka může před okno předstupovat, neboť nikde okraj snímku neprotíná, a nedochází tak k žádnému konfliktu.
Každé pravidlo má své výjimky...
Pravidla pro umístění okna platí v principu pro jakékoli stereoskopické zobrazení (papírové dvojice, diapozitivy, dvojice na monitoru, anaglyfy, projekce, ...). Například ale u anaglyfů jsou, jak známo, velkým problémem duchy (ghosting), které jsou tím více patrné, čím víc se liší poloha pravého a levého obrazu objektu. Často se tak vydáme cestou "menšího zla", když porušíme okno a obraz sesadíme podle hlavního objektu. U kvalitnějších metod stereoskopického zobrazení ale k takovým ústupkům není žádný důvod.
Kapitola sama pro sebe jsou kina Imax. Při zpracovnání filmů tam stereoskopické okno v podstatě ignorují, je to však ospravedlněno obrovskou projekční plochou, kterou divák svým zorným polem nemůže celou obsáhnout, a tak jevy u okrajů snímků nevnímá. I tak je Imax trnem v oku ortodoxním stereofotografům, kteří se jdou podívat na každý nově uvedený film aby sledovali okraje, sundavali brýle a prováděli jiné vylomeniny, a následně rozčileně reportovali ostatním porušení okna, překročení deviace, divergenci a jiné nešvary :-)
Těžkou hlavu si z okna nedělali ani autoři oblíbených stereoskopických kartiček z konce 19. a počátku 20. století. Jisté ale je, že při druhé "stereorevoluci" v 50. letech již o správné umístění okna dbali přímo výrobci stereofoťáků a diarámečků.