Jiří Novotný
Dodnes nemohu zapomenout na ten úžas, když jsem se poprvé podíval do stereokukátka (na stereokotouček, tuším že z Prachovských skal). V roce 1977 se mi podařilo v bazaru "u Havlíka" koupit Stereomikromu z Meopty. Byla na 16 mm film, políčka jsem strkal do prázdných stereokotoučků a střihal je nůžkami, protože potřebnou vyřezávačku jsem nesehnal. Pak jsem si našetřil na přístroj Meopta Stereo 35, ten byl na kinofilm, ale vyřezávačka již byla součástí balení. Jsem jeskyňář a jeskynní scenérie jsou pro stereofotografii jako dělané.
Malý formát políček mi přestal vyhovovat a tak jsem se dal do konstrukce spřažených kinofilmových přístrojů (Vilia, Smena) a podařilo se mi sehnat i Legendární Belplascu (ta sice měla vadnou závěrku, ale odstraněním jednoho zmuchlaného pérka se mi ji podařilo zprovoznit - za cenu, že časy sice neodpovídaly uvedeným, ale docela seděly).
S přechodem na kinofilmový formát jsem se zabýval i možností projekce, pořídil dva diaprojektory a v NDR v prodejnách fotopotřeb sháněl nedoprodané polarizační brýle Zeiss - Ikon až jsem mohl pořádat projekce i pro 20 lidí. Zároveň jsem musel řešit prostorové nasvícení jeskynních prostor pomocí blesků opticky synchronizovaných a pomocí různých udělátek. Podařilo se mi tak s pomocí řady ochotných kamarádů pořídit celou řadu zajímavých záběrů.
Pro mnoho dalších zájmů i kvůli obtížnosti rozumné a pohodlné prezentace jsem stereofotografii poněkud upozadil a teprve v poslední době se jí opět začínám zabývat, tentokráte už v digitální podobě. Zjistil jsem totiž, že na těch historických barevných diapozitivech čas zahlodal takovým způsobem, že jsou použitelné prakticky pouze k nostalgickým účelům. Doporučuji tedy teď všem, kteří ještě fotografují na film, aby své zdařilé výtvory v každém případě alespoň pro archivní účely digitalizovali.